Kdysi vozil plyšáky, v restauracích jim dával napít a fotil je s památkami v pozadí. To se dělo kolem roku 2010, kdy byl společníkem v cestovní kanceláři Toy Traveling, zaměřené na bláznivý nápad cestování plyšáků.
Plyšáky posílali jejich majitelé poštou a společnost Tomia Okamury jim každý den zasílala e-mail, kde jim popisovala, co jejich plyšák ten den zažil. Jak promyšlený příběh to byl, dokládají i jeho tehdejší slova: „Majitelé se ptali, zda jeho plyšák pije alkohol nebo jí maso. Protože někdo může být vegetarián,“ přibližoval tehdy Okamura svůj obchodní produkt. Umění najít díru na trhu by mohl vyučovat na vysoké škole.
Při popíjení v jedné pražské restauraci ho tehdejší pražský komunální politik neformálně zasvěcoval do politické reality. Tomio ucítil příležitost.
Vzal do svých podnikavých rukou to, co se třeba ODS zdálo nečisté a nevhodné. Prvním „plyšovým medvědem“ jeho politické kariéry byla migrace. Tohoto tématu jsme se báli, vždyť v té době u nás mainstreamový tisk nepokrytě chválil, a my přece děláme politiku pro pražskou kavárnu, kde zmínění novináři žijí.
Téma leželo na zemi a stačilo jen ho zvednout. Že postupně začalo přituhovat i v EU a bruselské větry začaly okusovat naši budoucí prosperitu, zvyšovat náklady a zásobovat náš život více či méně nesmyslnými nápady, už byla jen voda na jeho mlýn.
Okamura, snad poučen i tím, jak se ODS začala chovat opačně, než slíbila ve svých vládních angažmá, rychlým sundáním ukrajinské vlajky jen vykýčovitě kýčovitost hodnotové politiky dotáhl do extrému. Ale to je viditelné, říká svým voličům: vidíte, plním svoje sliby. „A nemůže si přát nic jiného, než když mu naše výkřiky plné hodnot a postojů nasvítí jeho šapitó účinněji než nejsilnější reflektor.“
Pokud si to naši představitelé neuvědomí, hrají hru, která vyhovuje především jemu.
Jediný způsob, jak Okamuru a jemu podobné porazit, je taková témata zvednout, důvěryhodně a přijatelněji je řešit. Ne před nimi strkat hlavu do písku, či je dokonce popírat. Volební linka „náš konkurent je šmejd, všechno rozkrade a pozve okupanty“ evidentně k výhře nepovede. A to nemluvím o tom, že taková linka nepřinese nic pozitivního ani naší zemi. Je třeba přestat vysílat morální postoje a signály. Je třeba si vyhrnout rukávy a začít něco dělat.
