Cesta z Ameriky

V amerických mainstreamových médiích nedávno proběhl článek o ekonomickém dopadu údajné absence rasové diverzity v americkém filmu. Podle studie konzultační společnosti McKinsey & Company by Hollywood mohl ročně vydělat o 10 miliard dolarů více, kdyby neignoroval rasovou diverzitu. Při výběru témat se prý tvůrci zaměřují buď na Wakandu (futuristický svět černých nadlidí), nebo na chudobu – a nic mezi tím. Tím se nenápadně dostáváme k pojetí “rasové diverzity” v peru progresivistů – jde samozřejmě především o černochy. Pardon – abych šla s dobou: o Černochy. Vše, co se týká afroameričanů a je popisováno barvou, se teď totiž uctivě píše s velkým B – tedy Black. Nepřipomíná vám to něco?
Že byl rasismus přítomný v americkém filmu ještě po 2. světové válce, nikdo nezpochybňuje a působivě to ukázal miniseriál Netflixu Hollywood – za přispění mnoha ukázek mužské homosexuality, která je teď tolik in. Když ale skočíme i pár dekád dále, najdeme opak – byly to především komedie Eddie Murphyho, ve kterých bychom rasovou diverzitu hledali naprosto beznadějně. Namátkou vzpomenu Cestu do Ameriky nebo Bumerang. A nebyl to jen film – slavné hudební vydavatelství Motown mělo ve stáji pouze černé interprety. Když ale v roce 1989 získal Geroge Michael hlavní ceny American Music Awards za nejlepšího Soul/R&B mužského interpreta (jak nekoroektní!) a nejlepší Soul/R&B album, přijala to černá hudební scéna s velkou nevolí. Evropan – a navíc běloch! On ten rasismus není tak jednosměrný, jak se nám progresivisti snaží nesutále vnucovat.
Zpět do současnosti – studie už ani nezastírá, že při prosazování rasové “diverzity” jde především o černé, když vypočítává poměr zastoupení černých/bílých v tvůrčích štábech a především na rozhodovacích pozicích. Jiná etnika totiž v dnešní Americe už totiž nejspíš nežijí, víme? Nebo je jen není slyšet….nebo nedělají do médií.
Protože žijeme v době jednostranné korektnosti a byrokracie zároveň, navrhuje zmíněná studie vytvoření nezávislé organizace, která by měla na starosti uplatňování rasové diverzity ve filmu. McCarthysmus znovu ožívá – jen v jiné podobě. Zřejmě není daleko doba, kdy budou rasové uliční výbory přikazovat tvůrcům, jaké filmy mají natáčet a s kým. Za svoje peníze.
A mezi dalšími i tento trend teď máme na cestě z Ameriky. Těšíte se?

Share This Post

< ZPĚT