Kdykoliv se otevře debata o kriminalitě v souvislosti s migrací v západní Evropě, dříve či později se v diskuzi objeví “A co Olga Hepnarová? Ta byla přece Češka”.
Jenže to není argument. To je únik od tématu.
Čin Olgy Hepnarové byl tragický exces, čin jednoho člověka. Nikdo tehdy netvrdil, že její zločin vypovídá o celé české společnosti.
Jestliže se ale v některých západoevropských zemích roky opakují problémy s násilnou kriminalitou, gangy nebo nepřiměřeným zastoupením některých skupin mezi pachateli závažných trestných činů, nejde už o exces. Jde o systémový problém.
A systémový problém se nevyvrací historickou výjimkou.
Německo zveřejňuje statistiky pravidelně. Podle policejní kriminální statistiky za rok 2025 tvořili lidé bez německého občanství 42,9 % podezřelých z násilných trestných činů, přestože jejich podíl na populaci je výrazně nižší. Spolkový kriminální úřad sám hovoří o jejich výrazně nepoměrném zastoupení.
Stejně tak německé statistiky ukazují dlouhodobý nárůst podílu cizinců mezi odsouzenými. Zatímco v roce 2013 tvořili přibližně 24 % odsouzených, v roce 2023 už to bylo 39 % a v období 2025/26 to už je 45%.�
A pozor! Vězně, kteří mají zahraniční a současně německé občanství, vykazuje statistika jako Němce. Znamená to, že podíl trestanců, respektive lidí ve vazbě s přistěhovaleckými kořeny, je ještě vyšší než zmíněných 45 procent!
To nejsou dojmy. To nejsou předsudky. To jsou data.
A právě proto je tak nebezpečné odpovídat na ně větou “A co Hepnarová?“ nebo „A co pomatený příznivec SPD, který pokácel na koleje strom?”.
To totiž není snaha problém vysvětlit. To je snaha ho rozpustit, relativizovat a především se vyhnout nepříjemné debatě. Říká se tomu pštrosí politika. Strčit hlavu do písku, označit každého, kdo na problém upozorní, za populistu nebo xenofoba, a doufat, že se realita přizpůsobí našim přáním.
Nepřizpůsobí.
Tvrdit, že opakované a statisticky doložené problémy neexistují jen proto, že se to někomu politicky nehodí je smrtící. Zabíjí to nejen důvěru v politiku, protože jednou ze základních potřeb člověka je pocit bezpečí, zabíjí oběti takových činů, ale zabíjí i demokracii. Důsledkem takového chování bude jedno jediné, a sice přijde někdo, kdo to vyřeší rázně a šmahem.
Největší hrozbou pro Evropu dnes nejsou lidé, kteří na problémy upozorňují. Největší hrozbou jsou politici a komentátoři, kteří se bojí je vůbec pojmenovat.
Protože žádný problém v historii nikdy nezmizel tím, že se o něm zakázalo mluvit. Naopak. Každý neřešený problém časem vyroste do rozměrů, které už řešení jen prodraží a často ho i bolestivě zaplatí ti, kteří za něj vůbec nemohou.
