Když stát „pomáhá“ na úkor dětí: Konec školních odkladů jako nebezpečný experiment

Skutečná prorodinná politika by měla zohledňovat přirozený vývoj dítěte, nikoliv mu nasazovat univerzální státní šablonu. Aktuální změny ve školství, které plošně omezují odklady a ruší přípravné třídy, však přesouvají problém školní nezralosti přímo do prvních ročníků. Místo proklamované pomoci tak systém vytváří zbytečný tlak na učitele, rodiče a především na samotné děti, kterým by mnohdy stačilo jediné – dostat potřebný čas.

Chytrá prorodinná politika se musí dívat na život rodiny v kontextu její životní trajektorie. Často se ale děje přesný opak. Jako by i tady chtěl někdo dát za pravdu Ronaldu Reaganovi, který řekl, že nejhorší věta, kterou zná, je: „Jsem z vlády a přišel jsem vám pomoci”.

Typickým příkladem jsou experimenty s českým vzdělávacím systémem. Právě škola a školka jsou přitom institucemi, se kterými rodiny přicházejí do kontaktu po stěžejní část života svých dětí.

Od září nastoupí do prvních tříd i děti, které by dříve dostaly odklad. Neřeším teď děti, kterým rodiče odklad „vyběhali“ jen proto, aby jim prodloužili dětství. Česko totiž v množství odkladů dlouhodobě patřilo k evropským premiantům.

Mluvím o dětech, které například kvůli jazykové nezralosti potřebovaly ještě chvíli dozrát.

Mateřské školy těmto dětem potřebný prostor nevytvoří. A pokud skutečně dojde i k plánovanému rušení přípravných tříd, přesune se problém školní nezralosti prakticky celý do první třídy.

Ani asistent pedagoga, ani neznámkování, ani možnost v první třídě „nepropadnout“ tento problém nevyřeší. Ve výsledku to mohou odnést děti, učitelé i jejich rodiče.

Pro novelu školského zákona, která rušila odklady, přípravné třídy a měnila systém hodnocení, jsem nehlasovala. Zdravý stres může být prospěšný. Ale ve třídě, kde se potkají děti s výrazně rozdílnou úrovní školní zralosti, se tento tlak zbytečně přenese i do jednotlivých rodin.

Doteď rodiče dítěte, u kterého bylo zřejmé, že potřebuje ještě trochu času, věděli, že mu ho může odklad poskytnout. Pro rodinu to mohl být klidový rok, během kterého se dítě postupně připravilo na školu a rodiče na novou životní etapu.

Nová pravidla tuto možnost výrazně omezují.

Představme si například rodinu se dvěma dětmi s vývojovou dysfázií, která ovlivňuje řeč, sociální dovednosti, porozumění i motorické schopnosti. U obou sourozenců je navíc diagnostikováno ADHD.

Jde přitom o děti z velmi motivované rodiny, která je intenzivně podporuje a rozvíjí, včetně doplňujících terapií přesahujících běžný rámec mateřské školy.

Rok navíc by jim mohl výrazně pomoci.

Podle nových pravidel ho ale nemusí dostat.

A právě v tom vidím problém. Prorodinná politika nemá rodinám život komplikovat dalšími systémovými experimenty. Má jim pomáhat zvládat situace, které život přináší.

Budu proto velmi pozorně vyhlížet plány ministra školství, který se nechal slyšet, že se na systém odkladů znovu podívá.

Protože někdy je nejlepší pomocí státu jednoduše nechat dítěti čas, který potřebuje.

Článek můžete sdílet: