Netvrdím, že instituce ombudsmana je zbytečná nebo že by měla být rušena. Její smysl je naopak zřejmý – má přispívat ke zlepšování vztahů mezi občanem a státní mocí a být další pojistkou proti jejímu selhávání. Právě proto je ale legitimní ptát se, zda dnešní trend neustálého rozšiřování této instituce jak personálně, tak i agendově, skutečně přináší odpovídající výsledky.
Jinými slovy, zda se zlepšil vztah mezi občanem a státem úměrně tomu, jak narostl aparát ombudsmana oproti době, kdy tuto funkci zastával první veřejný ochránce práv? Nebo spíše sledujeme typický příklad bobtnání instituce, která si postupně hledá nové role, aby ospravedlnila vlastní existenci? Přesně podle známého pravidla „syndromu prázdné A4“. Že nevíte, co to je?
Syndrom prázdné A4 popisuje realitu úřednického života. Úředník zasedne do funkce a začne tvořit, protože má pocit, že si svoji výplatu musí zasloužit tvorbou. Nevytváří se ale řešení. Vytváří se papíry, analýzy, koncepce a metodiky, jejichž hlavním účelem je zaplnit čas a obhájit tabulkové místo. Úřady se samy sobě stávají důvodem existence. Výsledkem není lepší stát, ale dražší a pomalejší. Místo odpovědnosti za výsledek se hodnotí počet výstupů.
Proč o tom mluvím? Nově zřízený veřejný ochránce práv dětí zahájil svou činnost a naprosto v souladu se zákonem, proti kterému jsem hlasovala, zahájil svoji agendu. Součástí této agendy má být i poradní orgán složený přímo z dětí. Do něj se mají hlásit mladí lidé ve věku 12 až 18 let z celé České republiky, kteří chtějí „sdílet svůj názor a podílet se na tvorbě činnosti“ dětského ombudsmana. Členství může trvat až tři roky, přičemž se očekává pravidelná účast na setkáních, zhruba čtyřikrát ročně, a to včetně osobních jednání v Brně. V Brně!
Všechno zní na první pohled vstřícně a moderně. Přesto se nabízí zásadní otázka, zda je skutečně správné přenášet část odpovědnosti za fungování veřejné instituce na děti? Nejde spíše o symbolické gesto vzniklé za působení bývalé vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové Laurenčíkové než o nástroj, který by reálně zlepšoval ochranu práv?
Dospívající jsou bezpochyby šikovní, vnímaví a schopní formulovat argumenty. Stačí se s nimi bavit, například o tématech, jako je zákaz mobilních telefonů ve školách, to pak rychle zjistíme, že dokážou velmi dobře vidět obě strany problému. Právě to je ale zároveň limit. Schopnost vyvažovat „pro a proti“ je cenná pro vzdělávání a rozvoj kritického myšlení, nikoli nutně pro přijímání odpovědnosti v rámci veřejné instituce.
Zůstává pochybnost, zda takto koncipovaný „dětský poradní tým“ nebude spíše PR nástrojem než skutečným přínosem. A také zda tím dětem nenakládáme břemeno, které jim ve skutečnosti nepřísluší a za které se schová bůhví co.
Do širšího obrazu pak zapadá i další aktuální trend, vznik nových ombudsmanských funkcí napříč veřejnou správou. Příkladem je nově zřízená pozice ombudsmana na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kterou zastává Michaela Nosková. Ukazuje se určitý posun v tom, jak je role ombudsmana chápána. Ombudsman je totiž v tomto podání postavou někde mezi podatelnou a tiskovým mluvčím. Chápu, že pro ministra je komfortnější poslat místo sebe paní ombudsmanku, která řekne „budu to řešit“, než aby byla s problémem mediálně spojena jeho vlastní tvář, ale v reálu o nic jiného nejde.
Móda všemožných ombudsmanů, které si zřizovaly od velkých firem po obecní úřady, tady byla někdy před dvaceti lety a, jak se zdá, vrací se nám zpět. Nevadí, už nějaké podněty mám a jsem zvědavá, jak se Michaela Nosková obhájí.
Celkově tak vzniká dojem, že místo posilování důvěry mezi občanem a státem sledujeme spíše rozšiřování struktur, jejichž přínos je obtížně měřitelný, pokud vůbec nějaký. Nové agendy, nové pozice, nové poradní orgány, nicméně zůstává otázka, zda se tím skutečně zlepšuje podstata věci, tedy spravedlivé a srozumitelné fungování veřejné správy. Právě to by měl ombudsman hlídat především.
Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze
