Paní senátorko, co tímto návrhem změny zákonů konkrétně sledujete?
Jednoduše řečeno: kdo opakovaně obtěžuje své okolí, vyvolává konflikty nebo závažně narušuje veřejný pořádek, nesmí spoléhat na to, že se nic nestane.
Ale vždyť už dnes může například městská policie udělit pachateli takového jednání pokuty. Proč to zpřísnění?
Situace u lidí, které jsme si pro zjednodušení zvykli označovat jako bezdomovce, je o dost jiná.
V čem?
Zatímco vy dostanete pokutu, a pokud u sebe nemáte peníze, podepíšete blok na pokutu na místě nezaplacenou. Bezdomovci, který se rozhodl ignorovat i ta nejzákladnější pravidla chování ve veřejném prostoru, je to jedno.
Věnujete se sociální problematice, hovoříte o konkrétních případech z praxe?
Samozřejmě. Z praxe vím, že takovou pokutu bezdomovec podepíše, a klidně ji znovu podepíše zítra, pozítří, za týden, A klidně na tom samém místě. Takový postih je mu k smíchu. Prostě k smíchu.
Zaznívají hlasy, že bezdomovcům je třeba nejdříve pomáhat, aby se postavili na vlastní nohy. Co odpovídáte na takový přístup?
Že nežijeme v pohádce, ve které dáme člověku bez domova byt, lásku, podporu, a především nulovou represi. A on jako mávnutím kouzelného proutku začne žít spořádaně. Protože přece každý člověk je ve své podstatě hodný. Právě tyto pohádky pak často končí: „A žili všichni šťastně až do smrti, nebo spíše pokud se mezitím spořádaní lidé neodstěhovali.“ Je třeba stát nohama pevně na zemi a připustit si, že tyto idealistické pohádky nefungovaly ani v Matrixu. A nefungují ani v reálném světě.
Sama jsem původní profesí sociální pracovník, ve své funkci místostarostky Prahy 8 spolupracuji s řadou organizací, které takovou pomoc poskytují, stejně jako zaměstnanci sociálního odboru. Všichni jsou prakticky každý den v terénu a pomoc nabízejí.
Tak kde je problém?
V ochotě a připravenosti takovou pomoc přijmout. Vize, že kohokoliv zahrnete láskou, péčí, dáte mu zadarmo byt a on se stane řádným občanem, který své okolí přestane obtěžovat, je představou značně naivní. Známe to přece všichni. Každý ví, jak zhubnout, každý říká, že zhubnout chce, ale nakonec ta snaha u spousty lidí ztroskotá na ochotě a vůli se zapojit.
Podle vás totéž platí o bezdomovectví?
S bezdomovectvím je to obdobné. Ten člověk musí chtít sám. Můžete mu pomoci se postavit, ale jít musí po čase sám. Celý sociální systém dnes nabízí podpůrnou pomoc, ale jak ukazuje praxe, vždy bude existovat určité množství lidí, kteří už tento styl života opustit nechtějí, i když často říkají opak.
Proč je podle vás největší problém s bezdomovci hlavně ve větších městech?
Mapuji si bezdomovce u nás v Praze 8 a mohu zodpovědně prohlásit, že původních „Pražáků“ je mezi nimi minimum. A to je právě ten problém. Kdyby každý z těch, kteří na ulici chtějí být, byl tam, odkud pochází, Praha by měla bezdomovců minimum. A každá obec by si toho svého bezdomovce zcela jistě dokázala „ošetřit“.
Je dnes nabízená pomoc lidem bez domova tak široká, jak říkáte? Co v rámci řešení problémů bezdomovectví děláte v Praze 8?
Mimo každodenní práce našich sociálních kurátorů, kdy na denní bázi oslovujeme jednotlivé bezdomovce s nabídkou veškeré pomoci, spolupracujeme s organizacemi, jako jsou Arcidiecézní charita Praha, Progressive, Jako doma, Charita Praha, Drop In, VOLONTÉ CZECH či Sananim. S těmi sociální odbor koordinuje práci s lidmi na ulici, ale současně tyto organizace podporujeme z rozpočtu Prahy 8. Toto úsilí zaměstnává nejenom spoustu lidí, ale také stojí hodně peněz.
Co konkrétně spolu s dalšími senátory navrhujete?
Možnost vykázat problémovou osobu z konkrétního místa až na 24 hodin. Policisté a strážníci musí mít účinný nástroj, jak obnovit pořádek a zabránit tomu, aby se problém za pár minut opakoval. Dnes strážník vykáže osobu z místa, ta si obejde park a za chvíli už zase leží na „své“ oblíbené lavičce. Princip „třikrát a dost“ má znamenat, že kdo pravidla porušuje opakovaně, musí počítat s přísnějšími následky. Stát nemůže donekonečna přihlížet tomu, jak stejní lidé znovu a znovu komplikují život svému okolí.
Jaké formy postihu navrhujete?
Možnost udělit trest třeba veřejně prospěšných prací jistě není od věci. Zcela určitě není samospásná, ale na druhé straně k té pomáhající ruce, která z logiky věci nemůže být bez hranic, musí přijít také patřičná možnost odstrašení. Cílem není zavírat bezdomovce do vězení, ale mít nástroj, který by pomohl alespoň část z nich přesvědčit, že na Kobyliském náměstí, Ládví nebo uprostřed Karlínského náměstí opravdu není dobré místo na trávení celého dne.
Kritici však hovoří o tom, že postihovat bezdomovectví je špatně.
Ve své podstatě nejde o to postihovat samotný fakt bezdomovectví, ale chování, které narušuje veřejný pořádek. Znám ze své praxe spoustu podob bezdomovectví, a každý bezdomovec nutně není zátěží pro svoje okolí do té míry, že by to vyvolávalo potřebu nějakého postihu. Postihováno má být soustavné a opakované obtěžování okolí, nikoli sám fakt, že je někdo bez domova.
