Hovory o rodině a žití/soužití z poslední doby staví zbytečné barikády. Velmi proto názorově souzním s moudrým kamarádem Petr HROCH – prostý burlak psychologie, který je psychologem a zkušeným rodinným poradcem. Jeho nadhled a trefné pojmenovávání věcí dnešních se mnohým nezamlouvá.
Jeho glosy jsou však laskavě ukazující pravou podstatu. Než bych vymýšlela obhajobu svého pohledu na rodinu, zcela „lenivě“ a se svolením autora sdílím jeho nedávný komentář. A ten s vykřičníkem podtrhuji!
„Nic lepšího, než klasická rodina není!“
Už před pěti lety jsem si za tohle zvolání ve veřejnoprávním rozhlase (a taky už mě moc nezvou)
vyslechl nemálo jedovatých slin i (mnohem méně) snad dobře míněné oponentury k tomu pojmu „klasická rodina = tatínek-muž, maminka-žena a optimálně víc než jedno dítě. Alespoň jeden z rodičů pracuje, oba přebírají svou vlastní zodpovědnost za rodičovství a za rodinu.“
Dnes to nazývám PROTOTYP. Prototyp optimální rodiny. Od kterého se každá nějak odlišuje. Stejně jako se každý nějak odlišujeme od prototypu ženy a prototypu muže, tedy základních dvou verzí prototypu člověka.
Že snad nikdo není totožný s prototypem? Že se každý odlišujeme a nějaké velmi malé procento na úrovní statistické chyby se odlišuje výrazně? No a?
Proto snad označíme plně funkční, mnoho tisíce let ověřený, evolučně a prokazatelně „v těle“ zakotvený prototyp za špatný?
Ne! Jen bychom se měli snažit ty odchylky od prototypu umět kompenzovat tak, aby byl zachován jeho smysl, funkčnost, pragmatika. A etika.