Každá nová daň. Každý nový poplatek. Nový deficit rozpočtu.
Všechno to má jedno společné: nakonec to zaplatí skoro všichni.
Majitel bytu zvýší nájem. Firma promítne vyšší náklady do ceny. Zaměstnavatel začne počítat s vyššími odvody. Obchodník zdraží zboží. A člověk, který si myslel, že se ho nové opatření netýká, najednou zjistí, že se ho týká až překvapivě hodně.
Nejvíc přitom zpravidla dopadne na ty uprostřed a na spodku ekonomického „potravního řetězce“. Ti totiž mají nejmenší prostor náklady někam dál posunout.
Ronald Reagan to kdysi vystihl jednoduše:
„Vláda nemá žádné peníze. Má jen peníze, které jí nejdříve dali lidé.“
A Margaret Thatcherová zase připomněla:
„Problém socialismu je, že vám nakonec dojdou peníze jiných lidí.“
Historie přitom podobné recepty vyzkoušela už mnohokrát. A mnohokrát ukázala, že vyšší daně a poplatky nejsou kouzelný způsob, jak vytvořit více peněz. Jen mění, komu je vezmeme, kolik jich vezmeme a jak rychle se jejich cena propíše do života všech ostatních.
Přesto to zkoušíme znovu a znovu.
Možná je totiž lidskou přirozeností věřit, že tentokrát to bude jiné.
A tak pořád dokola saháme do stejné zásuvky, přestože už dávno víme, že je pod proudem.
