Iluze cizích peněz: Proč závěrečný účet za každou novou daň zaplatíme nakonec všichni

Zvyšování daní či zavedení nových poplatků se často prezentuje jako krok, který dopadne jen na úzkou skupinu vyvolených. Ekonomická realita je však neúprosná: veškeré dodatečné náklady se dříve či později kaskádovitě propíší do cen nájmů, zboží i služeb. Kdo tedy nese skutečné břemeno státních dluhů a proč se politická reprezentace neustále spoléhá na iluzorní model přerozdělování bohatství, které jí nepatří?

Každá nová daň. Každý nový poplatek. Nový deficit rozpočtu.

Všechno to má jedno společné: nakonec to zaplatí skoro všichni.

Majitel bytu zvýší nájem. Firma promítne vyšší náklady do ceny. Zaměstnavatel začne počítat s vyššími odvody. Obchodník zdraží zboží. A člověk, který si myslel, že se ho nové opatření netýká, najednou zjistí, že se ho týká až překvapivě hodně.

Nejvíc přitom zpravidla dopadne na ty uprostřed a na spodku ekonomického „potravního řetězce“. Ti totiž mají nejmenší prostor náklady někam dál posunout.

Ronald Reagan to kdysi vystihl jednoduše:

„Vláda nemá žádné peníze. Má jen peníze, které jí nejdříve dali lidé.“

A Margaret Thatcherová zase připomněla:

„Problém socialismu je, že vám nakonec dojdou peníze jiných lidí.“

Historie přitom podobné recepty vyzkoušela už mnohokrát. A mnohokrát ukázala, že vyšší daně a poplatky nejsou kouzelný způsob, jak vytvořit více peněz. Jen mění, komu je vezmeme, kolik jich vezmeme a jak rychle se jejich cena propíše do života všech ostatních.

Přesto to zkoušíme znovu a znovu.

Možná je totiž lidskou přirozeností věřit, že tentokrát to bude jiné.

A tak pořád dokola saháme do stejné zásuvky, přestože už dávno víme, že je pod proudem.

Článek můžete sdílet: